Zásady odvodnění ploché střechy

NÁVRH VNĚJŠÍHO ODVODNĚNÍ

Vnější žlaby se doporučuje navrhovat dle ČSN EN 12056-3, kde je uveden přesný postup pro jednotlivé typy žlabů. Návrh žlabu se odvíjí od geometrie spádování střechy, způsobu odvodnění, polohy žlabu a jeho sklonu, počtu rohů a koutů aj. Postupy v normě jsou ale poněkud zdlouhavé a v praxi méně využívané. Pro zjednodušení návrhu svodu můžeme použít tabulku 1 nebo nomogram (Obr. 1) vycházející z DIN 18 460 a DIN 1986. V praxi je nomogram pro návrh střešních žlabů a svodů běžně používán a je i přílohou ceníků nebo montážních návodů výrobců klempířských prvků.

Tabulka 1 – Odtokové kapacity žlabů v závislosti na jejich rozvinuté šíři

Odvodňovaná plocha střechy (m²)Navrhovaný odtok dešťové vody (l/s)Rozvinutá šíře žlabu (mm)Průměr žlabu (mm)

Při dimenzování svodů vnějšího odvodňovacího systému se postupuje dle ČSN 75 6760 z tabulky 13, kde je uvedena maximální hydraulická kapacita vnějšího dešťového odpadního potrubí v závislosti na jeho jmenovité světlosti.

Tabulka 2 – Hydraulické kapacity vnějších svodných potrubí v závislosti na jmenovité světlosti

Jmenovitá světlost vnějšího odpadního potrubíHydraulická kapacita svodu (l/s)Odvodňovaná plocha střechy (m²

ZÁSADY NÁVRHU A REALIZACE VNĚJŠÍHO ODVODNĚNÍ

• podokapní žlaby navrhovat a realizovat ve sklonu min 0,5%, žlaby mezistřešní a zaatikové ve sklonu min 1%
• dodržovat největší přípustné dilatační délky žlabů v závislosti na použitém materiálu (viz ČSN 73 3610)
• nenavrhovat odvod vody do vnějšího odpadního potrubí skrz atikové konstrukce
  nenavrhovat zaatikové a mezistřešní žlaby – doporučuje se nahradit úžlabím s povlakovou hydroizolací
• k napojení na dešťové odpadní potrubí používat kónický kotlík, který usměrňuje proud vody ze žlabu do odpadního potrubí a tím pádem je možné zvětšit odvodňovanou plochu střechy až o 30%
• vnější potrubí má být opatřeno lapačem splavenin v úrovni terénu nebo čistící tvarovkou osazenou zhruba 1,0 m nad terénem
• v místech, kde hrozí mechanické poškození svodného potrubí, musí být svod řešen z odolného materiálu (např. kamenina) do výšky 1,5 m nad terénem

NÁVRH VNITŘNÍHO ODVODNĚNÍ

S vnitřním odvodněním se nejčastěji setkáváme u plochých střech. Vnitřní odvodnění se rozděluje podle způsobu odvedení dešťových vod a typu použitých vspustí na tři základní systémy:

1. gravitační – nejčastější

2. podtlakové – 100% plnění potrubí, převážně u velkých objektů jako jsou výrobní haly, sklady apod

3. speciální monzumové vpusti – velké vpusti fungujícíc jako přepad, zpravidla dvě vedle sebe, objevují se na střechách rozsáhlých rozměrů

S odvodněním také souvisí spádování. Aby byla voda schopna co nejrychleji odtéct směrem ke vtokům, je nutné dodržet požadavky na minimální spád střešní roviny. Technicky je možno akceptovat i nulové spády, neboť ČSN 73 1901-1:2020 neuvádí požadavek na minimální spád. Prakticky je lépe provádět střešní pláště tak, aby se netvořily kaluže. Dle doporučení odborníků a výrobců hydroizolací jsou minimální spády stanoveny pro plochu na 1% (optimálně 3%) a pro úžlabí 1%.

Střešní vpusti se dimenzují na dešťový odtok, podle jehož se stanoví počet vpustí, které jsou potřeba k odvodnění dané plochy, případně se navrhne bezpečnostní odvodnění. Proto ČSN 1253-1 předepisuje minimální průtok střešní vpustí, který musí každý výrobce splnit laboratorním měřením. Porovnání minimálních průtoků daných ČSN s průtoky maximálními, které udává výrobce a jsou uvedeny v tabulce 3.

Tabulka 3 – Porovnání minimálních a maximálních průtoků střešních vpustí

ZÁSADY NÁVRHU A REALIZACE VNITŘNÍHO ODVODNĚNÍ

• každá vnitřně odvodňovaná střecha by měla být osazena minimálně dvěma odtokovými místy se samostatným svodným potrubím, pokud je pouze jeden vtok, musí být navržen bezpečnostní přepad (vychází z ČSN 73 1901-1:2020)
• bezpečnostní přepady se doporučuje navrhovat na všech plochých střechách a především tam, kde je vysoké riziko vniknutí vody do objektu (balkony, terasy, lodžie) nebo rozplavování vrstev vlivem zanesení odvodňovacího systému při přívalových deštích (střešní zahrady a terasy), přepad se osazuje ve výšce cca nad poslední nášlapnou vrstvou
• minimální průměr vtoku je 70 mm, ale doporučuje se 100 mm, aby se zamezilo ucpávání vtoků
• vpusti od atik a prostupujících konstrukcí se osazují ve vzdálenosti minimálně 500 mm, aby byla možnost vtok osadí a opracovat jej hydroizolací
• těleso vtoku musí být vždy připevněno k nosné konstrukci (zpravidla 4 šrouby)
• konstrukce vtoku musí umožňovat vodotěsné napojení hydroizolace na těleso vtoku, doporučuje se používat průmyslově vyráběné dílce s manžetou
• střešní vpusti musí být usazeny tak, aby hrdlo vtoku bylo pod úrovní hydroizolace (10-30 mm kvůli průhybům, převýšení spojů)
• vpusti musí být opatřeny ochrannými košíky, které zabraňují vnikání nečistot do odpadního potrubí a musí být uzpůsobeny provozu střechy a vyčnívat nad poslední vrstvu 30 mm
• ze vtoků nesmí unikat zápach, pokud jsou v blízkosti otvorů nebo jsou umístěné na terasách, balkonech či lodžiích
• provádí-li se nová střecha, používají se dvouúrovňové vpusti, aby bylo možno odvodnit i parozábranu
• pokud se střecha rekonstruuje, používají se výhradně sanační vtoky s těsněním, aby bylo zabráněno unikání vodních par do souvrství střechy

Celý článek včetně příkladů návrhu odvodnění a řešení rekonstrukcí střech si můžete přečíst zde.